Čteš-li, milý čtenáři, celý příběh geneze od prvního dílu, jistě sis všeml hned několika věcí. Tou první je, že používám slovo „čtenář“ v rodě středním. Další nepřehlédnutelnou věcí je zcela nepochybně, že jeden z největších vlivů na můj život měla víra. V dnešním příspěku se s Tebou rád podělím, jak právě víra ovlivlina mou cestu z hornatého Vrbna do středu Hornomoravského úvalu – do Olomouce.
Můj příběh víry se začíná psát počátkem roku 1994, kdy jsem se narodil do věřící rodiny Jiřímu a Svatce. Pochopitelně, coby věřící rodiče, vedli k Bohu i své děti, tedy mne a mého bratra Marka, který ale přišel na svět až osm let po mně. Již od raného dětství jsme s rodiči navštěvovali společenství křesťanů, které ve Vrbně svého času působilo. Po nějaké době následovalo dojíždění do církve do Bruntálu, kam jsme chodili asi jen dva roky. Po skončení této etapy jsme se scházeli víceméně po domácnostech, coby taková domácí skupinka, kde jsem zakusil své první osobní prožitky s Bohem.
V roce 2005, po úspěšném složení přijímaček na Sportovní Gympl ve Vrbně, jsem tuto „rodinnou“ školu začal navštěvovat. Součástí mého života se stali noví kamarádi, ale také nové výzvy. Například hledání způsobu, jak bez učení napsat test tak, abych prospěl. Musím uznat, že jsem v tom byl dost dobrý, i když ne 100% úspěšný. Ale já 100 % nikdy nepotřeboval, že… :-). Celý gympl byl pro mě tedy takovým pohodovým obdobím.
V třetím roce navštěvování toho ústavu, tedy přibližně v tercii, jsem objevil ameriku – moje dávná spolužačka Ester má se mnou něco společného – víru! Stejnou víru, jako já, o které jsem se dosud příliš nesdílel. Dali jsme se tedy několikrát do řeči přes tehdy fenomenální ICQ (moje číslo je 415 818 420, zkus mi napsat! ;-)), pak dokonce i osobně. Následně jsme začali pravidelně navštěvovat jesenickou mládež. Tato léta pro nás byla klíčová, neboť ovlivnila celý další vývoj – právě v Jeseníku se datují začátky našich hudebních pokusů.
Velkým a významným milníkem je podzim 2009. Ten čas mě Ester i s jejím mladším bratrem Luďou, který se později stal mým nejlepším kamarádem, pozvali na víkendovku do jednoho olomouckého křesťanského sboru, kam pravidelně dojížděli dvakrát měsíčně. Ve velmi krátké době jsme právě v Olomouci společně s dalšími lidmi založili kapelu, ve které jsme všichni hudebně vyrostli a naučili se spoustu nových věcí. Začali jsme pravidelně hrát na nedělním shromku a bylo to prostě fajn. Moc nás to všechny bavilo, dávalo nám to smysl a přinášelo nám to radost.
A tak mi Olomouc přirostla k srdci. O další čtyři léta později, kdy jsem úspěšně (čti haluzácky) složil maturitu, jsem věděl, kam rozhodně musím. Do Olomouce. Protože Olomouc mi přirostla k srdci. Poznal jsem zde spoustu nových kamarádů a přátel, místní lidé se stali mou druhou rodinou. Dostal jsem zde příležitost zajímavého zaměstnání a následně podnikání. O tom jsem se podrobněji zmínil v některém z předešlých článků.
O vděčnosti jsem již psal. Pevně doufám, že vděk mě neopustí nikdy a proto budu i nyní opět trochu vděčný – v tomto případě za víru, za Boha, kterého jsem poznal, protože bez této empirie bych se do Olomouce pravděpodobně nikdy nedostal. Nebo možná dostal, ale za úplně jiných okolností. Horších? Lepších? To nevím. Vím jen, že vděk mi drží nohy pevně na zemi.
Víte, Olomouc pro mě není jenom bezobsažné zeměpisné označení nějakého místa s historickým (a fakt krásným!) jádrem. Je to kus mého života, kus mého srdce. Je to popis místa, které mi dává pocit domova, bezpečí. Olomouc, ta mi přirostla k srdci!