O mně / O Jiřím / O Šafkovi

Něco stručného o mně ses mohl dočít v předchozím článku. Trochu doufám, že tě ten dlouhý (dlouhý?) text neodradil a dostal ses až sem. A taky doufám, že ses sem neproklikl právě proto, že tě ten dlouhý (dlouhý?) text odradil, i když by to byla ta méně hrozná varianta. Nu, kvěci.

Nebudu Tě zahlcovat přílišnými informacemi, spíše vyberu jen to nejdůležitější, tedy spíše to, na co si vzpomenu.

Jak již zmíněno bylo, narodil jsem se, žil jsem a odstěhoval jsem se v/z místě/místa pod zěmepisným názvem Vrbno pod Pradědem. Tuto malebnou vésku (pozor! Od roku 1620 již město!) jsem obohatil a poctil svou maličkostí v roce 1994. Dnes je tomu 25 let a kousek.

Můj raný život ovlivnili rodiče. A školka. A babička, která byla vlastně teta, přesněji sestra matky mé matky. Prostě sestra od babičky, já ji ale říkal babička, protože už byla stará (odpusť, babi, totiž teto), vypadala jako babička, měla svá vnoučata, takže babičkou i byla, ale co víc, říkat ji „teto“ mi zkrátka nelezlo přes má dětská ústa. Moje představa tety obecné byla spíše subjektivně zkreslená, něco jako současný pohled většiny obyvatel ČR na imigranty a imigrační politiku vůbec. Teta bylo něco ošklivého a nepřekousnutelného, proto babička.
Takže tedy tato tetobabička na mě měla velký vliv. A věřím, že dobrý. Byla věřící, stejně jako mí rodičové, což na mě zanechalo stopy až do dnes. A věřím, že dobré. Ostatně, posuď, milý čtenáři, sám!

(Omlouvám se dotčeným za svou genderovou nekorektnost, opravdu nemám sílu a ani zájem oslovovat čtenáře jako čtenáře a čtenářky jako čtenářky. Děkuji za pochopení. Vždyť přeci ten, kdo čte, je čtenář bez ohledu na pohlaví. Chceš-li, přetvoř si slovo čtenář do rodu středního. Prý to pomáhá.)

A tak jsem rostl a rostl, nejdříve navštěvoval školku v nedalekém Ludvíkově, pak zase ve Vrbně, pak Základní školu ve Vrbně, pak Základní uměleckou školu ve Vrbně, pak Sportovní osmileté gymnázium ve Vrbně, pak jsem v průběhů osmiletého studia asi tři roky dokonce i sportoval a pak jsem úspěšně (čti haluzácky) složil zkoušku dospělosti, státní maturitu. Sice bez vyznamenání, ale složil. A to se počítá.

Nebylo to však pouze idilické, jak se na první pohled jeví. Samozřejmě jsem jako dítě i zlobil! A taky jsem byl občas i mrzutý, protože mi něco nešlo postavit z lega, nebo mi rodiče nekoupili motokáru se spalovacím pohonem. A táta mi ji ani nevyrobil ze staré motorové pily, kterou jsme neměli. Achjo, jaká to ztrápenost nebohého dítěte! Říkal tady někdo Barnevarnet?

A tak jsem rostl a rostl, nejdříve si hrál s tím strašným legem, pak jsem hrál na počítači různé počítačové hry a pak jsem je už nehrál, protože náš počítač byl hrozně starý a nové hry na něm nefungovaly. A tak jsem občas hrál ty staré hry znovu a dokola.

Ve škole jsem poznával samé cizí lidi, později se z některých z nich vylouskli celkem fajn kamarádi. Za zmínku stojí rozhodně Anežka, Nela a Ester. Tato trojice (podle našeho pana fyzikáře se však jednalo o harém) mě doprovází až do dnes. S nadsázkou řečeno. Samozřejmě, že každý máme svoje domovy, svoje studia a nebo zaměstnání a každý se doprovázíme sám, ale jsme stále kamarádi a to je na tom všem to nejdůležitější a nejcennější.

Po ukončení té slavné maturity jsem se odstěhoval do Olomouce. Společně s Nelou a Ester. Každý jsme ale bydleli jinde, až na Nelu a Ester, ty bydlely spolu. Bohužel jen Anežka se odsatěhovala do vzdáleného Hradce Králové, kde se stala úspěšnou paní prodavačkou s titulem PharmDr., který dnes zdobí její poštovní schránku (sorry, Any! :-)). Ester je prozatím Bc., ale již brzy bude Mgr. A Nela také brzy bude Mgr. Jen já jsem získal zkušenosti, které jsou užitečné v běžném i pracovním, a to zejména, životě (sorry, holky :-)).

A tak je tomu 25 let a kousek, co obohacuji (??!) tento svět. Sedím v kanceláři (ještě pořád, je stále ten stejný večer, viz úvod) za intimního svitu zářivek s romantickým vrčením startéru (už mě to pěkně štve, občas se rozběhne i lednička v předsíni) a přemítám nad uběhlými roky. Je to tak dlouho! Chci říct, uběhlo to jako svině… Spousta zážitků, radostí, ale i zklamání – to všechno mě dovedlo až sem. Do kanceláře s vrčícími zářivkami. Možná si říkáš, milý čtenáři (použij stř. rod – lepší, co?), že to vlastně až taková výhra není. Pro mne je to ale obrovské vítězství! A víš proč? Je to snadné – mohly to být svíčky ve vybydlené garsonce s odstřihnutou elektřinou.

Dost ale pokusů o legraci a teď už jen vážně. Jsem vděčný za každý jeden den, který jsem mohl prožít, protože jsem mohl dýchat. Jsem vděčný za každou minutu mého života, protože jsem mohl žít. Jsem vděčný za každého člověka, kterého jsem poznal, protože můžu vědět, že na nic na světě nejsem sám. Jsem vděčný za rodiče. Jsem vděčný za bratry. Jsem vděčný za kamarády. Jsem vděčný, jsem vděčný, jsem vděčný. Nejvíce vděčný jsem ale za to, že jsem mohl osobně poznat Boha a stát se Jeho přítelem. A on mým. O tom ale více až v některém z dalších článků.